Z čeho vlastně vznikl pivní tácek? Milovníci piva by to už měli vědět, protože oblíbené hračce štamgastů je už více jak 100 let. Turisté ze vzdálených končin, kteří navštíví zdejší kraje, si často jako suvenýr odvážejí právě tento pro nás už jaksi samozřejmý kotouček a hrdě ho dávají na odiv před návštěvami. Historie pivního tácku se začala psát v sousedním Německu, kde to vlastně není tácek, ale pivní „poklop“ – prostě „Bierdeckel“.

Odkud se ale takový divný „dekl“ vzal, když se vlastně hodí jen pod pivo? To je ovšem omyl, po jehož stopách se musíme vydat zpět až do 19. století, vysvětluje výrobce pivních tácků Elmar Hohmann. Tehdy totiž byly pivní sklenice fajnovějších lidí opatřeny stříbrnými nebo cínovými poklopy. Jejich méně zhýčkaní současníci pili pivo ze džbánků (půllitrový „Krügel“ – odtud počeštěný „krýgl“) bez „deklů“. Často zaháněli žízeň ve volné přírodě a mouchy tehdy byly stejně dotěrné a nenasytné jako dnes. Aby žíznivcům do zlatavého moku nenalétal hmyz nebo listí, pokládali mnozí na džbány tehdy běžně používané plstěné podložky. Ostatně v Bavorsku si pivní tácky dodnes podržely název „Bierfilz“ – „plst na pivo“. První tácek z dřevěné plsti prý roku 1880 vyrobil drážďanský výrobce papíru Robert Sputh. Papírovou drť nalil do příslušných forem a nechal ji přes noc zaschnout.

Brzy se ale ukázalo, že tyto první papírové placky se hodí tak akorát na to, aby vysály veškerou pěnu. Pratácky, často obarvené do tmavě ruda nebo tmavě zelena, ovšem nebyly zrovna hygienické. Většinou byly vlhké, hostily celé kolonie bakterií a nevábně zapáchaly. Po těchto předchůdcích pivních tácků však přece jen něco zůstalo: Od té doby je standardizovaný průměr pivního tácku stále 107 milimetrů.